KNIHY
Tato kniha, není spisem o neomylnosti výkladu karet či autorky samotné. Je spíše sbírkou pravdivých lidských příběhů, které se v jistém bodě prolnuly s jejím životem. Náhoda chtěla, že tato setkání byla mnohdy dobře načasována a splnila svůj účel, pomoci lidem v nesnázích.
Ukázka z knihy:
Anna: "Vdávala jsem se velmi brzy, po roční, dalo by se říci spíše víkendové známosti. Ještě ani pořádně neoschnul podpis na oddacím listě, a místo mladé paní jsem byla kráva. Tak mě začal hned na počátku našeho manželství titulovat můj muž. Svatební noc se proměnila na noc hrůzy, plnou nadávek. Místo krásných slůvek a něžného milování jsem se dozvěděla, že můj muž si hodlá i nadále žít po svém, a pokud se mi to náhodou nebude líbit, tak mi upraví, ten můj ksichtík. Co tenkrát ze svatební noci zbylo, proplakala jsem. A někde ve skrytu duše jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že z mého muže mluvil jen alkohol. Jak hluboce jsem se tenkrát zmýlila, mi dal můj manžel pocítit již zhruba za měsíc. Přišel domu tak opilí, že sotva stál na nohou. Snažila jsem se mu pomoci. Sklidila jsem za to kopanec, kterým mě dostal na zem. Při nakopnutí ztratil rovnováhu a upadl na mě. Když se trochu vzpamatoval, chytil mě za vlasy a dostala jsem vůbec první ránu do obličeje. Byla jsem tak ohromená, že jsem nebyla schopná se bránit. Dál se na mne sypaly rány, které se střídaly s nadávkami. Po chvíli se muž konečně unavil, odvrávoral do ložnice a tak, jak byl, svalil se do postele a usnul. Když jsem se vzpamatovala z prvního šoku, rozplakala jsem se. Necítila jsem bolest ani tak na těle, jako na duši. K bolesti se přidalo ponížení a bezradnost, jak to vlastně bude s naším manželstvím v budoucnosti. Vždyť teprve začalo... Co budu dělat?
Podívala se na mě a po tváři jí stékaly slzy. Bylo mi jí strašně líto- její bolest nás jakoby propojila a všechno jsem prožívala s ní. Povídá mi: "Teď si o mně určitě budete myslet: ta ženská je blázen, proč se nebrání, a nebo ještě lépe, proč neuteče?"
Anna: Ale přesto všechno, co mi v té době dělal, jsem ho stále milovala a dál toužila mít s ním dítě. Naivně jsem doufala, že narozením dítěte se vše změní. Navíc, za nic na světě bych nikomu nepřiznala, co se u nás doma děje, protože jsem se za chování svého muže styděla. Odmlčela se a dívala se na své ruce, jakoby tam hledala odpověď.
Využila jsem pauzy, abych jí pověděla, že si vůbec nemyslím, že by byla blázen. Že naopak chápu, jak to pro ní muselo být velmi složité. Někdy je totiž velmi těžké oddělit lásku od tvrdé reality. Ona byla tenkrát na začátku svého vztahu, byla zamilovaná a věřila, že se vše v dobré obrátí. Nechala jsem jí dál vyprávět její příběh...
Jedním ze způsobů, jak se vyrovnávat s přívalem emocí, smutných příběhů a zdánlivě neřešitelných situací, se kterými za ní chodí muži i ženy, je psát. A tak zachycuje příběhy lidí, se kterými se u karet potkává. A zároveň nám tím umožňuje uvědomit si, že trápení, chyby, nemoci a nespravedlnost nepotkávají jenom nás.
"Její už druhá kniha Karty v srdci, srdce v kartách není oslavou autorky a jejího daru umět číst z karet, ale laskavým a přemýšlivým sdělením, že ve svých životních patáliích nejsme sami a že se vždy najde někdo, kdo nám podá pomocnou ruku. A Hanka Zýková je jednou z těch, kdo nám dávají naději a vůli poprat se s nepřízní osudu" RECENZE
Ukázka z knihy:
Když vás bolest přestane svírat ve své náruči, začnete pomalu zvedat hlavu a oči hledají, čeho by se chytily. Ruce se přidávají, už něco nahmataly. Jsou to tlapky našich dětí. Když máte štěstí, přidávají se další ruce, ruce vašich přátel. Máte vyhráno. Tajfun tiše odchází. Vítejte zpátky, už víte, že včera je včera, dnes je dnes a zítra bude zítra. Do své náruče vás opět chytí život, osud přihlíží a čas, ten mizera, přestává být mizerou a usmívá se na vás. Bolest se začíná choulit, ona už ví, že se u vás neohřeje.
Její čas vypršel. Ustoupí a nastoupí ta nádherná dáma úleva, všemi milovaná a hýčkaná. Jen myslím, že je škoda, že nemůže předbíhat jako lyžař na vleku. To si musíme počkat, neb ona stojí vzorně v řadě a čeká, až odejde tajfun, bolest, slzy, zklamání... Pak se vám rozlije po celém těle a tiší každé jeho místečko. Věřte, že i ona má hodně podob, jako ostatně vše. Ale nenechá vás v tom - přijde. Nepíšu to proto, abych si stěžovala nebo ve vás vzbuzovala lítost, ale...
Za ta léta, co vykládám karty, bych nespočítala, kolikrát jsem slyšela: "Můj muž nebo moje žena má někoho jiného". Následuje další: "vy nevíte, jak mi je", "kdo to neprožil, tak neví". Věřte tedy, že já touto cestou šla a ještě kráčím a vím... Člověk jednou z té smutné cesty sejde a objeví jinou, po které se mu půjde lehčeji a veseleji. Jen se nesmíte vzdát. Žádná cesta není jen trnitá, musíte se ale pořádně rozhlédnout a uvidíte, že i podél ní kvetou kytky. Opět mé oblíbené ale...
Ať jsem se rozhlížela sebevíc okolo sebe, stále jsem viděla jen samý plevel a trní. Po kytce ani vidu. Navštívila mne žena, ve tváři měla nesmělý výraz, ale znáte to. První zdání neznamená poznání. Rozložila jsem karty a chtěla povídat, co vidím, ona mne však zastavila slovy: "Promiňte, chci vám hned na začátek něco říci. Učinila jsem v sobě rozhodnutí a od vás chci jen vědět, zda je správné." "No dobře, ale napřed se musím podívat do karet, čeho se to vaše rozhodnutí týká."
Rozpačitě se usmála, jako by si právě uvědomila, že jsem se ještě nestačila
do karet podívat. Na čele to napsané neměla. Oplatila jsem jí úsměv a začala povídat, co vidím. Bylo jasné, že se vše dotýká jejího manželství. Právě tehdy mne napadlo napsat tento příběh a nazvat ho "O krajánkovi". Její manžel navštěvoval ložnice jiných žen - jako krajánek mlýny. Proséval ženy sítem - jako mlynář mouku.
Snažila jsem se jí to říci co nejšetrněji. Hledala jsem v hlavě slova - ne ta, co by to omluvila, nýbrž ta, která by to alespoň trošku zmírnila. Nechala mne domluvit, potom se s úsměvem zeptala, zda mi k tomu může něco říct. "Není třeba, abyste na mne brala ohled. Nehledejte jiné výrazy pro mého muže. Dávno jsem přestala počítat všechny jeho milenky.
Většinou vím vše. Víte, můj muž má jednu zvláštní vlastnost - pro mne tedy, abyste mi rozuměla." Jen jsem souhlasně kývla hlavou a nechala ji povídat dál. "On totiž velmi rád vypráví, co s jakou ženou zažil, a většinou nic nevynechá. Jemu je naprosto lhostejné, komu to vypráví, hlavně že má nějakého posluchače. Myslím si, že jeho nejoblíbenějším posluchačem jsem se stala právě já - jeho manželka."
Dívala jsem se na ni a v jejím obličeji hledala smutek, bolest, porážku... Nic takového tam už nebylo, zmizelo to s roky, které měla tímto způsobem odžité s manželem. "Víte, on to nevypráví, aby se vychloubal; on tím, že o tom mluví, hledá omluvu sám pro sebe - proč to dělá. To jsem samozřejmě pochopila až po letech našeho soužití. Mnohokrát jsem se ptala sama sebe: ,Proč od něj neodejdeš?'